S Lilianou o Madagaskarské kultuře a jejím pohledu na českou povahu
- Kamila Bonhard
- 21. 11. 2023
- Minut čtení: 7
This article is also available in English. You can change the language by clicking on the flag at the top of the page.
Rozhovor, který vám přináším tentokrát, je v něčem výjimečný. Vedla jsem ho s mladou ženou, která se na rozdíl od všech mých předchozích hostů narodila v Česku. Její kořeny ale sahají až do afrických dálek, konkrétně na největší africký ostrov (a čtvrtý největší ostrov na světě) - Madagaskar.
Liliana se narodila jako dcera českého otce a matky pocházející z Madagaskaru. Její matka získala stipendium na Karlově univerzitě během období, kdy Československo poskytovalo podporu studentům z různých zemí světa. Právě tam se setkala s Lilianiným otcem. V raném dětství strávila nějaký čas na Madagaskaru a ve svých sedmi letech se s rodinou přestěhovala zpět do Česka, kde žije dodnes.
„Madagaskařani vůbec neví, co je to komfortní život tak, jak ho známe v Evropě. Ale možná, že i díky tomu, že to neznají, tak se vlastně mají líp. Taky se zdá, že tam jakoby neexistuje čas nebo pravidla. Sice mají těžký život, ale na druhou stranu klidný život. Na všechno mají čas a nejsou tak uspěchaní jako my.“
Jak často s rodinou navštěvujete Madagaskar?
Byla jsme tam jako malá, v předškolním věku. Žili jsme v hlavním městě Antananarivo u příbuzných. Chodila jsem tam s bratrem do školy, kde jsme se hodně rychle naučili místní jazyk malgaštinu. Od první třídy jsem už ale chodila do školy tady v Česku a jelikož jazyk jsme doma nepoužívali, tak jsem ho bohužel rychle zapomněla.
Od té doby, co žiju v Česku, jsem navštívila Madagaskar dvakrát, naposledy minulý rok, kdy jsem tam byla s celou rodinou.
O prázdninách spíše jezdíme za rodinou do Francie. Ono jet do Afriky je dost finančně nákladné. A to se netýká jen samotné letenky. Když už tam někdo jede, tak předpokládám, že si dost našetřil. Může se to zdát zrádné, ale když tam jedete jako turista, bez průvodce se neobejdete a to stojí peníze.
Když se chcete například jet podívat do pouště, máte s sebou svého afrického průvodce, který vám všechno zařídí, zajistí a zároveň vás chrání. Sami si taky těžko nakoupíte na trhu, protože se nedomluvíte, nákupy vám tedy taky zajišťuje průvodce. Sice se tam dá domluvit francouzsky, ale to je takové ošemetné, protože když místní vidí, že jste bílí, automaticky k vám přistupují jako k bohatým cizincům. To znamená, že vám navýší cenu a prakticky vás okradou. Je tam velká korupce.
Co se ti na Madagaskaru nejvíc a nejmíň líbí?
Líbí se mi tamní pohostinnost. To se v Česku vidí málokdy. Mají tam velmi silnou rodinnou pospolitost. Když jsme navštívili příbuzné, připravili nám k jídlu maso, např. kachnu. A to pro návštěvu udělají, i když je to pro ně velmi drahé. Také jsou velmi veselý národ.
Obecně miluju jejich kulturu a africká jídla. Taky jedna z výhod života na Madagaskaru je, že tam mají všechny potraviny v bio kvalitě. Zelenina, ovoce, maso, ryby. Nejsou tam velké továrny na zpracovávání potravin, všechno je čerstvé. To se mi tam moc líbí. (Pozn.: tipy na Lilianina oblíbená jídla z Madagaskaru najdete na konci článku.)
Co se mi nejvíce nelíbí je korupce. Mají tam velmi tvrdý život. Nemají základní socio-ekonomické systémy, na které jsme tady v Evropě zvyklí, například třeba popelnice. Popelářská služba tam neexistuje a vlastně je tam všude hodně špína. Kvůli chudým podmínkám jsou zvyklí nechat si za všechno připlácet velké sumy, především od turistů. Chudoba je tam zkrátka hodně znát, maso si můžou dovolit jen málokdy. Přestože je to nádherný ostrov plný krásné přírody, mezi místními obyvateli si cestování může dovolit jen málokdo. Oni vůbec neví, co je to komfortní život tak, jak ho známe v Evropě. Ale možná, že i díky tomu, že to neznají, tak se vlastně mají líp. Taky se zdá, že tam jakoby neexistuje čas nebo pravidla. Sice mají těžký život, ale na druhou stranu klidný život. Na všechno mají čas a nejsou tak uspěchaní jako my.
Jako příklad, jak může africká zkorumpovaná mentalita vypadat, vám povím příběh, který se mi stal minulý rok, když jsme byli na Madagaskaru:
Na jednu stranu je to možná zábavná historka, na druhou mi to ale vlastně zkazilo celou dovolenou.
V Česku existuje komunita Madagaskařanů a my jsme se během covidu společně sešli na Madagaskaru. Jeden z našich známých, který mluví malgašsky i česky nás pohostil. Celá skupina pak jela do národního parku Tsingy, což je přírodní památka UNESCO a myslím, že by to každý měl vidět, protože je to opravdu nádherný přírodní úkaz, který nelze vidět nikde jinde na světě.
Jeli jsme tam skupinka asi pěti aut. Táta chtěl šetřit, a proto pronajal levnější auto s neznámým řidičem. Teď bych ráda řekla každému, kdo chce v Africe šetřit, že to je sebevražda.
V autě nešly zavřít okénka, takže když jsme jeli přes poušť, rozvířený písek nám létal dovnitř. No „naštěstí“ byla pandemie a my všichni měli roušky, tak jsme se neudusili. No a v jednu chvíli nám ten pronajatý jeep klekl. A v africké poušti to rozhodně není jako v Evropě, kde si kdekoliv zavoláte odtahovou službu. Nakonec jsme se nějak dostali na místo, kde parkovaly další auta z naší skupiny. Abychom se odtamtud dostali, museli jsme se rozdělit. Mamka s bratrem odjeli policejním autem, což znamená obrněným autem s dvoumetrovými černochy s puškami, takže měli ochranu a neměli se čeho bát. No a táta odjel s jedním známým, zatímco já zůstala sama.
Až když odjeli, mi došlo, že mi nezůstaly žádné peníze. V Africe můžou být peníze záchrana života. Zůstala jsem tam s autem, které vezlo pár Němců. Jejich řidič ale po mě chtěl, abych si cestu zaplatila a já neměla jak. Chtěl mě tam teda nechat. To by pro mě mohla být dost těžká situace, zůstat v noci v poušti, bez vody. Vyskytují se tam pytláci, kteří loví zebu (africké krávy), ale i jiná nebezpečí. Do teď jsem přesvědčená, že kdyby mě tam nechal, tak bych to možná nepřežila. Na takové pouštní cestě nejezdí auta každou chvíli, takže šance na záchranu v podobě projíždějícího auta nebyla moc velká.
Nakonec se mi podařilo přesvědčit německé spolucestující, aby za mě cestu zaplatili. Kdyby to neudělali, řidič by mě tam nechal. Pro něj jsem bílá bohatá Evropanka, která musí zaplatit. Když nezaplatíš, máš smůlu. Němci měli z mojí situace trochu srandu a smáli se, ale pro mě to moc vtipné nebylo.
Svezla jsem se teda s nimi do jejich hotelu, což byl nádherný resort uprostřed pouště. Nebyl tam ale internet, a dokonce ani zavedená voda.
Kromě osobních věcí jsem sebou vezla asi 10 lahví pitné vody – tady byl člověk opravdu mimo civilizaci, a tak jsme museli sebou vézt dostatek vody na celý výlet. A jak jsem zmínila, Afričani se rádi nechávají uplácet. Řidič věděl, že voda v autě byla moje, ale když jsem si pro ni přišla, nedal mi ji. Vrátil mi jen můj klobouk a mou vodu přímo přede mnou dokonce začal pít. Na nutné úplatky a podobné chování průvodců jsem zvyklá, vím, že to tam hold takhle chodí, ale tohle bylo obzvlášť hnusné zacházení.
Měla jsem to štěstí, že hotel byl luxusní, a tak mě nechali si pití objednat, i když jsem neměla na okamžité zaplacení. Ráno mě v hotelu našli rodiče, zaplatili za mě útratu a říkali, jaké jsem měla štěstí. Oni přespali v nějaké vesnici namačkaní s dalšími lidmi v příšerných podmínkách a záviděli mi ten hotelový luxus. No já byla pořád otřesená z toho zážitku předchozího dne a z nebezpečí v jakém jsem se ocitla.
Přesně kvůli těmto mým zkušenostem nedoporučuji lidem, aby jezdili na vlastní pěst, ale raději si najali dobrého průvodce, který sice bude stát peníze, ale zároveň se o vás postará.
V čem je Madagaskar jiný než ostatní africké země?
Madagaskařani jsou hodně mírumilovní a oproti mnohým africkým státům tam v poslední době neprobíhají žádné válečné konflikty nebo války.
Minulý měsíc jsem na blogu dělala rozhovor s ženou z Norska a ta pro tebe má otázku: Když bych jela na Madagaskar, je něco, co bych měla mít na paměti, abych místní lidi neurazila a ukázala jim, že je respektuji?
Lidi na tržištích očekávají, že se s nimi bude smlouvat. A zároveň je potřeba všude lidi uplácet. Když byste jim nechtěli zaplatit, urazí se a jak je vidět z příhody, kterou jsem vyprávěla, to se může i pěkně vymstít.
Co se ti nejvíc líbí a nelíbí na Česku?
Na Česku mám ráda asi hlavně jídlo. Jsem vděčný strávník. Miluju svíčkovou, bramboráky, taková typická česká jídla. Kachna s knedlíkama je moje oblíbené jídlo z dětství. A chleba. Český chleba je super.
Nelíbí se mi taková typická česká povaha na všechno nadávat. A upřímně také to, že Češi jsou xenofobní. Spousta lidí tvrdí, že to tak není, ale bohužel to tak je. Je to možná dané historicky. Myslím, že by vám to řekla většina cizinců.
Jakou s tím máš osobní zkušenost ty?
No bohužel s tím mám zkušeností hodně, často si lidí myslí, že jsem cikán, a to mi upřímně je dost nepříjemné. I po tolika letech, co tu žiju, se s tím setkávám denně. A lidi jsou schopní mi říct do očí, že tak vypadám, to je drzost. Ano, lidi samozřejmě mají svobodu říkat si, co chtějí, ale tohle už je rasistické chování. V obchodech mám třeba problémy se sekuriťákama. Nikde jinde v Evropě jsem se s tímhle do takové míry nesetkala. Takže to je určitě něco, co mi vadí nejvíc.
Pro Afričany naopak zase vypadám bíle, evropsky. Což může být jednak nevýhoda, protože si automaticky myslí, že jsem bohatá a že si můžu dovolit zaplatit víc, na druhou stranu je to plus. Asi bych třeba neměla problém najít si tam práci, nebo manžela.
Je něco, co ti v Česku chybí z Madagaskaru?
Jídlo a ta veselejší povaha. Určitě mi tady nechybí ta bída. Jedna z výhod života v Evropě je to, že je tady čisto, že máme školu víceméně zadarmo, lékařství je tu taky zadarmo. Evropa je v těchto věcech na život fajn.
Myslíš, že v Česku zůstaneš?
Ráda bych se v budoucnu odstěhovala do Francie, protože tam mám příbuzné z Madagaskaru a je pro mě jednodušší si tam najít práci. Také se mi libí místní kultura. Do České republiky bych zavítala na dovolenou.
Lilianě moc děkuju za zajímavý rozhovor! Bylo mi ctí vyslechnout si její příběh a její unikátní pohled na českou i africkou kulturu.
Nemohla jsem si nevšimnout podobnosti podobnosti s rozhovorem s Noelou z Jižního Súdánu, která také hodně mluvila o korupci způsobenou chudobou v zemi. Jsem zvědavá, zda se toto téma bude opakovat i v budoucích afrických zemích.
Níže najdete tipy na Lilianina oblíbená Madagaskarská jídla:
Kimo (mleté maso s bramborami, rýží a rajčaty na curry způsob)
Jedno z tradičních malgašských jídel, které je jednoduché jak na suroviny, (pokud si některá speciální koření zaměníte za ty dostupné u nás) tak na přípravu. Jak přesně si toto jídlo připravit, najdete již brzy na tomto blogu.
Mofo gasy (čti muf gas) - „rýžový chléb“
Typická pouliční snídaně, která se standardně servíruje s kávou. Rýže je základní potravina Madagaskařanů, kterou si přivezli z jihovýchodní Asie, kde mají také kořeny. Není tedy divu, že jedno ze základních jídel je právě z rýže.
Koba - Arašídová sladká dobrota
Hlavní ingrediencí jsou arašídy, rýžová mouka a třtinový cukr. Celé je to zabalené v banánových listech a uvařeno. I tuhle mňamku bych ráda ochutnala.
Co byste nejraději ochutnali vy?
Místa a aktivity, která Liliana doporuřuje při návštěvě Madagaskaru
Již zmíněný národní park Tsingy
Zmíněný resort: Relais Du Kirindy
Alej baobabů - velmi fotogenické místo, především při západu slunce (viz obrázek výše)
Bílé pláže, např. foulpointe
Výlet na lodi, při kterém můžete zahlédnout různé mořské živočichy
Návštěva rezervací, kde můžete vidět vzácná zvířata, např. fosu, největší šelmu ostrova, která nežije nikde jinde na světě
Skvělý rozhovor! Shodou okolností mám právě rozečtenou knížku z Madagaskaru (jmenuje se to Beyond the Rice Fields), která se odehrává v 19. století, a musím říct, že je zajímavé porovnávat třeba právě přístup místních lidí k Evropanům, jak je popsaný v této knize a jak ho popisuje Liliana. Mimochodem celý blog je moc pěkný a inspirativní :)