S Grantem o Skotsku, Česku a především o komedii
- Kamila Bonhard
- 30. 8. 2023
- Minut čtení: 10
Aktualizováno: 13. 9. 2023
Grant Gallacher je rozený Skot, profesionální komik a youtuber. Před pěti lety se zúčastnil evropského turné komiků, jehož poslední zastávkou byla naše Praha. Byla to láska na první pohled a od té doby Grant Praze říká domov. Pravidelně vystupuje na různých show v Praze ale i v mnoha dalších evropských městech.
„I kdybych komedií přestal vydělávat peníze a neměl to jako svůj způsob obživy, stále bych to dělal. Není nic co by se vyrovnalo být na jevišti. A když se ti opravdu daří a publikum tě miluje, to je jeden z nejlepších pocitů na světě.“
Granta můžete sledovat na jeho sítích, kde najdete ukázky z jeho show, nebo pozvánky na blížící se vystoupení v Praze:
Grant také spolupracuje na velmi úspěšných YouTube kanálech, které možná znáte: VisualPolitik a VisualEconomik.
Rozhovor s Grantem byl prozatím určitě jeden z nejzábavnějších, které jsem v rámci projektu vydala. Jeho vyprávěcí talent se hold nezapře. I proto je rozhovor tentokrát delší než obvykle, protože jsem z něj nemohla téměř nic vynechat! Tak přeji příjemnou zábavu při čtení, a určitě se zajděte na Granta a jeho show v Praze podívat.
Co tě přimělo zůstat v Praze? Proč se ti tu tak líbí?
Upřímně řečeno, viděl jsem docela hodně různých evropských měst a Evropu opravdu miluju. Líbí se mi všechno, co souvisí s kavárnami, bary na ulicích a podobně. Ale Praha je prostě nádherná. Je tak zelená. Je to jedno z nejzelenějších měst, které jsem kdy viděl. A také přátelé, které jsem tady v komunitě komiků poznal, jsou úžasní lidé. A komediální scéna tady byla docela dobře rozvinutá, ale přitom stále tak trochu v plenkách.
Mluvil jsem s mou velmi dobrou kamarádkou, která provozovala Velvet Comedy, teď je to Metro Comedy Club. Měla vizi dostat komedii tady v Praze na určitou úroveň. A já s ní trochu mluvil a myslel jsem si, že tady budu možná dva roky, během toho celého procesu s brexitem. Ale čím déle tady zůstávám, tím více si myslím, že tohle je moje domovská země a nevěřím, že bych se vrátil. Takže to byla kombinace krásy tohoto místa a lidí, které jsem tady poznal, a to je asi nejstručnější odpověď na tvoji otázku.
Co je nejlepší a nejhorší na životě v České republice?
No, nejhorší věcí je pro mě určitě jazyk. Jsem Skot, takže mluvím sotva anglicky. Cizí jazyky byly pro mě vždycky náročné. Snažil jsem se naučit češtinu několikrát. Právě teď chodím na intenzivní kurzy češtiny. Ale bože, to množství pádů které pro všechno máte, to není jen „židle“. Ale čí je ta židle? Kdo na té židli sedí? Kde je ta židle ve vztahu k ostatním věcem? A všechny ty koncovky. A ty české háčky, do těch se ani nechci pouštět. Sice jsem Skot, takže dokážu vyslovit to vaše R, ale Ř? To nezvládnu. To je noční můra.
A co mám nejraději? To bude znít tak typicky skotsky, ale mám rád fakt, že v České republice roční období dělají to, co mají. Ve srovnání se Skotskem se dá říct, že tady to je, jak má být. Na jaře je trochu slunečno, ještě je chladno, ale je hezky. Ptáci zpívají. Začínají kvést květiny. V létě je horko, opravdu horko, to mám rád. Na podzim jsou všechny stromy zbarvené, můžeš dělat krásné výlety do přírody. A v zimě sněží. Je zima a chladno.
Zatímco ve Skotsku na jaře sice někdy vysvitne slunce, ale taky prší. V létě je sice horko, ale taky prší. A na podzim jsou stromy zelené a hnědé, ale taky prší. A v zimě, ano, může sněžit, ale sníh se mísí s deštěm. Je to noční můra.
Takže i když teď je tady horko, je 32 stupňů, tak to mám rád. Mám rád fakt, že v létě můžu říct svému českému kamarádovi, že budeme příští týden grilovat, a skutečně to tak bude. Na rozdíl od Skotska, když v létě vyjde slunce, svoláš všechny koho znáš v okruhu pěti mil a snažíš se co nejrychleji rozpálit gril, než začne pršet.
Řekl jsi, že jsi Skot. Identifikuješ se vyloženě jako Skot nebo třeba i jako Brit?
Tak to je docela zajímavé a trochu složité téma. Osobně se identifikuji nejprve jako Skot, pak jako Brit, potom jako Evropan a potom bych řekl jako lidská bytost na planetě Zemi. Tak nějak.
Oblast ve Skotsku, kde jsem vyrůstal, má velmi silnou spojitost s věcmi jako fotbalem a náboženstvím a takovými věcmi. Snažil jsem se tomu vyhnout tím, že jsem prostě říkal, že jsem především Skot. Mám ale taky anglickou rodinu. Moje sestra se provdala za Angličana, můj nevlastní otec je Angličan a mám anglické příbuzné. Ale kvůli politické situaci ve Skotsku, s tím, jak se věci vyvíjely v posledních asi 8 letech od brexitu, jsem si více uvědomil svou skotskou i evropskou identitu. Ty věci se pro mě začaly skutečně stávat důležitými.
Je to docela klišé, jak se říká, že nikdy nepocítíš svoji národnost víc než když opustíš svou zemi. Ale pro mě se to skutečně stalo pravdou. Když jsem vyrůstal, byl jsem Skot. Byl jsem na to hrdý, ale nebyl jsem jeden z těch, co by vlastnil vlajky a tak, a stále nejsem. Ale bylo docela překvapivé zjistit, jak moc mi záleží na mojí národnosti. Takže ano, určitě se identifikuji jako Skot na prvním místě.
Jaké skotské zvyky nebo hodnoty si snažíš udržet i v zahraničí a pokračovat v nich?
Tak například jedna věc, kterou vždy rád slavím, je Burns Night, kdy oslavujeme národního básníka Roberta Burnse. Každý rok, 25. ledna, oslavujeme jeho poezii. Je to skvělá příležitost sejít se s přáteli, hezky se obléknout a dát si velkou večeři, samozřejmě haggis, přečíst si několik jeho básní, pít hodně whisky a opít se a dobře se bavit.
Mojí nejoblíbenější částí je, když chlapi sedí na jedné straně stolu a holky na druhé. Robert Burns napsal dvě básně, jedna se jmenuje „Toast to the Lassies“ (Přípitek dívkám) a druhá „Toast to the Laddies“ (Přípitek chlapcům). Vybere se zástupce a chlapi vstanou a musí udělat jakousi básnickou vtipnou poznámku o každé z přítomných žen. Obvykle je to trochu vtipné a je dovoleno se jim i trochu vysmívat, ale musí být milí. Potom mají holky svůj přípitek a.. ach Bože, ony nás nikdy nešetří. Některé z nejostřejších vtípků, jaké jsem kdy slyšel, byly ve formě poezie během Burns Night. Je to opravdu zábavná akce.
Máš možnost účastnit se Burns Night i v Praze?
Mám to štěstí, že ano. Mám kamarády komiky, kteří rádi tyhle věci dělají, protože místní komunita je složená z lidí z různých míst, takže se snažíme dělat takovéto akce pro sebe navzájem. Našel jsem tu dokonce jednoho řezníka, který žil nějaký čas ve Skotsku. A připravuje haggis speciálně na Burns Night pro různé skotské organizace. Takže díky němu nyní máme opravdový haggis na počest Burnse každý rok.
Další věc, kterou jsem si zachoval je nošení kiltu na svatbu. Příští měsíc jdu na svatbu jednoho kamaráda. Skot na svatbě nemůže být bez kiltu. Naštěstí se mi podařilo jeden sehnat od jiného Skota co tu žije, není to levná záležitost.
A jedna věc, kterou někdy opravdu postrádám, je výhled na moře. Vyrůstal jsem v malé vesničce na západním pobřeží Skotska. Když jsem vyhlédnul z okna svého domu, viděl jsem oceán. Bylo to nádherné, i když, jak jsem řekl, taky dost studené a deštivé. Takže v Praze si občas chodím alespoň posedět u Vltavy, protože mi chybí pohled na tu velkou vodní plochu.
Minulý měsíc jsem na blogu měla hosta z Guatemaly a ten pro tebe má otázku:
Co ze Skotska ti nejvíce chybí?
Myslím, že to, co mi nejvíce chybí, jsou skotští lidé a jejich nesmírná přátelskost.
Lidi tam s tebou začnou mluvit třeba jen pokud jste společně v autobuse.
Moje bývalá přítelkyně se mnou jela navštívit Skotsko a předem jsem jí na to upozornil. Řekl jsem jí, že lidi s ní budou chtít mluvit. Potřebovala se zeptat nějakého chlapa na cestu na nádraží. A místo toho, aby jí někdo řekl: „Jděte tady rovně a pak zahněte doleva,“ tak ten chlap jí řekl: „Kam jedete?“ Lidi prostě chtějí o tobě vědět víc. A samozřejmě, jakmile uslyší její přízvuk, tak se ptají: „Odkud jsi?“ A tak podobně.
Některé z nejzábavnějších, nejpřekvapivějších a nejzapamatovatelnějších rozhovorů, které jsem kdy měl, byly s úplným cizincem v nějakém vlaku nebo třeba když jsem se zastavil na pár minut na vrcholu kopce během výletu a někdo se jen tak se mnou rychle pobavil a pak zase odešel.
A já to někdy nesmírně postrádám, protože mě baví si s lidmi povídat. Většina Čechů, které znám, až když je poznáš lépe, tak s tebou budou mluvit bez problémů. Ale je tam taková určitá chladnost a odstup na začátku. Nebo někdy se na tebe lidi divně dívají, jako proč na ně vůbec mluvíš. Když potkám někoho zajímavého na ulici, třeba někdo je venku se svým psem a já se svým, tak to nějak vtipně okomentuju a místo aby to vedlo k rozhovoru, tak lidi jen řeknou: „Jo,“ a odejdou. Takže tohle mi opravdu chybí.
Jaké byly tvoje začátky s komedií?
Vyrůstal jsem v docela zanedbané části Skotska a chodil jsem do školy, která byla trochu drsná. Měl jsem velký zájem o herectví a vystupování, ale neměl jsem moc příležitostí se těmhle věcem věnovat. Nebylo tam tolik kulturního dění. Když jsem byl trochu starší, začal jsem se zajímat o hudbu a začal jsem hrát v kapele. Ale kapela se neprosadila. Když jsem byl na výšce, hledal jsem něco, co bych mohl dělat. A pak jednoho dne jsem šel na open mic night, ale ne na komediální, jen na takový večer, kde jsem mohl vystoupit s čímkoli. Vystupující mohli třeba zahrát písničku nebo recitovat poezii, ale důležitou částí bylo, že dostali zdarma pivo, když vystoupili.
Takže jsem vystoupil a začal hrát písničky. Myslím, že jsem byl už u čtvrté nebo páté písně, to znamená, že jsem měl v sobě čtyři nebo pět piv a písně už asi nebyly tak dobré. A někdo z publika najednou vykřikl: „Jsi hroznej!“ nebo „To je strašný!“ nebo něco takového. A já jsem na něj křikl zpátky něco vtipného, a to byl můj první vtip na pódiu. A viděl jsem, jak se lidi začali otáčet a ptát se, co se děje, protože nikdo neposlouchal moje písničky, ale najednou se začali zajímat. A ten chlap mi něco odpověděl a já mu zase něco vrátil, a lidi se začali smát. Nakonec jsem řekl něco, čím jsem všechny dostal, nikdy jsem si nepamatoval, co jsem řekl, protože jsem byl plný adrenalinu. Ale lidi se smáli a to byl ten moment, kdy jsem si uvědomil, že komedie je to, co mě baví. Že mě baví vystupovat a bavit lidi.
Řekl jsem kamarádovi na univerzitě, který pořádal akce s profesionálními komiky, že chci dělat komedii. Po tom, co jsem udělal ten jeden vtip v baru. Vůbec jsem nevěděl o čem mluvím. Zeptal jsem se ho, jestli bych na té show mohl vystoupit, a on řekl ne. A říkal mi ne po celý rok. Až na konci roku mi řekl: „Dobře, dám ti šanci. Máš 5 minut, a pokud to nebude dobrý, už nikdy komedii dělat nebudeš. A tak jsem do toho šel. Nebylo to úplně skvělý, ale taky to nebylo hrozný. Měl jsem velké štěstí - k mému stolu přišel jiný komik, chlap jménem Chris Henry a zeptal se mě, jak dlouho to dělám, a já jsem řekl, že to bylo poprvé. On se mě zeptal, jestli jsem někdy byl na open mic večírku. A já jsem řekl, co je to open mic? A on mi řekl: „Pojeď se mnou, já ti ukážu, jak to s komedií funguje.“ A od té doby jsem komikem, nikdy jsem se neohlížel zpět.
Co je podle tebe nejtěžší na tom být komikem?
Samota. Lidi si většinou myslí, že když děláš komediální show, jdeš potom na večírek nebo piješ a tak dále, a nemýlí se. Na začátku to tak hodně bylo. Ale pak, když se dostaneš trochu výš a začnou tě rezervovat na show po celý zemi, zjistíš, že většinu času jsi někde na cestě. Třeba čtyři hodiny sám ve vlaku. A potom vystoupíš na show a cítíš se úžasně. Baví tě to a s trochou štěstí to baví i lidi. A pak se musíš vrátit do vlaku a máš spoustu času na to zase vystřízlivět z toho nadšení. A to může být náročné.
Když jsi na turné, tak hodně času trávíš na cestě a vlastně žiješ z batohu nebo kufru. Často se něco stane, zmeškáš vlak, nebo problémy s lístky nebo něco. A pak se dostaneš na jeviště. A na konci dne to všechno stojí za to. I kdybych komedií přestal vydělávat peníze a neměl to jako svůj způsob obživy, stále bych to dělal. Není nic, co by se vyrovnalo být na jevišti. A když se ti opravdu daří a publikum tě miluje, to je jeden z nejlepších pocitů na světě.
Jaký je tvůj tvůrčí proces, jak přicházíš na nové vtipy?
Mám velké štěstí, že se mi neustále stávají divné a úžasné věci. A tak často život prostě přinese zajímavé události a já si řeknu, z toho musím udělat vtip. To je dar od života. A jindy mě něco napadne a řeknu si, ha, to je vtipné, a zapíšu si to. Takže v telefonu mám stovky poznámek. Některé jsou jen rychlé poznámky, jindy mám podrobnější zápisy, a nikdy nevíš, zda ta věc, kterou později čteš, má nějaký smysl. Mnohokrát jsem se ráno probudil, a koukal na svoje poznámky a ptal se, co znamená „psí armáda“, to není vtip, to jsou jen dvě slova!
No a pak když máš teda nějaký ten nový vtip, tak ho zkusíš na pódiu. Buď to funguje skvěle, nebo ne. Tak ho upravíš, něco ubereš, něco přidáš, a tak to děláš, dokud není hotovo.
Jaká je nejdůležitější lekce, kterou ses naučil během své kariéry komika?
Jedna z nejdůležitějších lekcí, které jsem se jako komik naučil, je trpělivost. Pokud něco nezabere na první pokus, ale ty v to věříš, tak nepřestávej. Bylo několik vtipů, které jsem měl v hlavě a věděl jsem, že jsou vtipné, ale nemohl jsem najít ten správný způsob, jak je předat publiku. Občas jsem takové vtipy odložil a později se k nim vrátil a zkoušel je znovu a znovu vylepšit. Je důležité vědět, kdy se vzdát vtipu, který opravdu nefunguje, ale pokud věříš v jeho potenciál, tak ho neustále zdokonaluj.
A to platí i pro vystupování a komedii obecně. Během prvních několika let mé kariéry jako komika mě nikdo neznal a lidé se často ptali: „Kdo je tenhle chlap?“ Obzvlášť proto, že jsem byl v té době mladý. Ale ty v tom pokračuješ, pokračuješ ve vystupování a čím déle to děláš, tím lepší jsi. Možná si nepamatuji moc ze svého prvního vystoupení, o kterém jsem se zmínil dříve, ale vím hluboko uvnitř, že pravděpodobně nebylo příliš dobré. Nicméně je to trpělivost a učení se z těch raných zkušeností, co tě jako komika posouvá dál.
Kam se čtenáři můžou přijít podívat na tvoji show?
Teď momentálně budu natáčet speciál v Praze v Metro Comedy Clubu na konci září, konkrétně 30. září a 1. října. Jmenuje se „Taken for Granted“ a je to o stárnutí a snaze stát se plnohodnotným dospělým. Je mi teď 33, a některé vtipy, které jsem dělal ve dvaceti, už nedávají smysl. A tak mluvím o věcech, které jsou pro mě teď aktuální.
Kromě toho vystupuju pravidelně právě v Metro Comedy Clubu, ale občas i v dalších barech.
Grantovi moc děkuju za zábavný rozhovor a spoustu zajímavých myšlenek.
Fotografie Granta se svolením majitele
Amazing!!! The art of making a joke explained, looking forward to hearing his jokes on stage 😁