S Emmou o Norsku, o plnění si snů a o vztazích na dálku
- Kamila Bonhard
- 29. 9. 2023
- Minut čtení: 9
Aktualizováno: 3. 10. 2023
This article is also available in English. You can change the language by clicking on the flag at the top of the page.
Rozhovor měsíce s představitelkou Norska jsem po dlouhé řadě online rozhovorů měla tu čest vést opět osobně. (Předchozí a doteď jediný takto vedený rozhovor byl ten úplně první s Chilankou Paz žijící v Praze.)
Emma Lunde se narodila a celý život žila v Norsku, pochází z hlavního města Osla. Nyní už rok žije se svým přítelem v Chile, a to je jen jedna z mnoha věcí, které máme společné. Setkaly jsme se v kavárně v centru Santiaga, hlavního města Chile, kde mi při výborné zmrzlině povyprávěla o Norsku a o své životní cestě, která ji dovedla až sem.
„Mám pocit, že jsme byli poslední generací, která prostě šla ven, zazvonila na kamarády a ptala se „Hej, chce si jít Kim ven hrát?“ To už se dneska nedělá. Místo toho dneska děti předem musí zavolat nebo napsat zprávu. Pokud se z ničeho nic objevíš u dveří, je to skoro až divný. Jako „Ty jo, co tu děláš?“ My jsme byli spontánní, sedli jsme na kolo a zajeli si do obchodu koupit čokoládový mlíčko, prostě jsme žili v daném okamžiku. A takových vzpomínek si moc vážím.“
Co máš na Norsku nejvíc a nejmíň ráda?
Na Norsku se mi líbí spousta věcí. Miluju naši kulturu a že máme funkční systémy, jako je třeba dobrý zdravotní systém. Líbí se mi, že jsou lidé sportovně aktivní. Věnují se spoustě sportovních aktivit, ať už s přáteli nebo individuálně.
Miluju přírodu. V Norsku je snadné vyjít na túru. Ať už žiješ v Oslu nebo v menším městě vždy je v blízkosti nějaká hora, les, jezero nebo oceán. A lidi to skutečně oceňují a věnují těmto aktivitám čas po práci. Když je hezké počasí, všichni jdou ven, aby si třeba zaplavali nebo udělali piknik v parku. Jsem vděčná, že jsem mohla vyrůstat v klidném prostředí, kde jsem si mohla kdykoliv vyjít do centra nebo s přáteli do přírody.
Ale každá země má samozřejmě svá pro a proti. Jedna z věcí, co miluju na životě v Chile je, že mám příležitost porovnat různá místa a vzít si to nejlepší z obou světů. Když žijeme v jiné zemi, můžeme se toho hodně jeden od druhého naučit. Jedna z věcí, co jsem si tady uvědomila je, že v Norsku lidé nejsou tak otevření jako tady v Chile. Jsme více zdrženliví. Mnoho lidí říká, že lidé v našem regionu jsou hrubí a chladní, ale to se zdá pouze na povrchu. Ve skutečnosti se takto chováme, protože si vážíme vzájemného respektu a nechceme nikoho obtěžovat. Může se to projevovat, jako že jsme chladní a uzavření v komunikaci k ostatním.
V USA je třeba běžné, že stojíš na autobusové zastávce a někdo na tebe začne mluvit. Tak to by se v Norsku nestalo. Lidi si udržují odstup. Ale není to proto, že by lidi byli hrubí, ale naopak, je to projev respektu. Může být také obtížnější navázat přátelství, ale i to neznamená, že bychom nebyli dobří přátelé.
Snažím se tedy vzít si to nejlepší z obou kultur. Všimla jsem si třeba, že když lidi v Chile vystupují z autobusu, téměř všichni zavolají na řidiče „Díky!“. To je skvělý. Takže jsem to začala taky dělat a když jsem byla naposledy v Norsku, tak jsem v tom pokračovala i tam.
Nedivili se tam lidi, co to děláš?
Jo, koukali na mě jak na blázna. Ale říkala jsem si, kolikrát za den někdo v Norsku poděkuje řidiči autobusu? Možná jednou nebo dvakrát. Zatímco v Chile až stovky lidí. To je obrovský rozdíl. Takže proč bychom neměli dělat věci, které mají pozitivní dopad, i když to může být ze začátku trochu nekomfortní?
Napadají tě nějaké další stereotypy o Norsku, kterým lidi mylně věří?
Možná třeba to, že je v Norsku zima a chladno po celý rok. Ale my přitom máme opravdu čtyři roční období. Možná je naše léto trochu kratší než na jiných místech, ale i my máme teplé letní dny. Někdy si z lidí dělám srandu a říkám jim, že v Oslu chodí po ulici lední medvědi a oni „fakt jo?!“ Normálně mi to věří.
Minulý měsíc jsem na blogu měla hosta ze Skotska a ten pro tebe má otázku: Pokud by sis mohla vzít jednu jedinou věc ze své země do ciziny, co by to bylo?
To je dobrá otázka. Je hned několik věcí, které mi chybí, ale myslím, že odpověď je docela jasná, protože opravdu miluju norskou čokoládu. Takže jo, přivezla bych si čokoládu.
V čem se liší od jiných druhů čokolády?
Myslím, že je to jen tím, že je to ta čokoláda, s kterou jsem vyrůstala, takže to pravděpodobně není nutně ta nejlepší, ale je to ta, na kterou jsem zvyklá a jinde ji nenajdu. Tady v Chile mají taky dobrou čokoládu, ale není to ono.
Co dalšího ti tady chybí?
Moc mi chybí domácí chléb. Čerstvý, křupavý a trochu zdravější, tmavý chléb. Tady se prodává standartně jen bílý chleba.
A také máme sýr, který je hnědý. Nevím, jestli jsi o něm někdy slyšela. Je to sýr, který je prostě hnědý a je velmi sladký, protože obsahuje cukr. Je moc dobrý, může se dát na chleba nebo třeba na vafle. Ten mi taky opravdu chybí.
No, a to jsem mluvila jen o jídle, které mi chybí. Kdybych měla zmínit něco jiného, co není jídlo, tak asi mít přírodu i v hlavním městě. Ze Santiaga se samozřejmě také dají dělat výlety do přírody, ale za skutečnou přírodou se musí vycestovat trochu dále. V Norsku je snadné zajet si třeba k jezerům, k oceánu nebo jít i na krátkou túru uprostřed města. Samotné Santiago má více obyvatel než celé Norsko, takže dává smysl, že je tady těžší dostat se z města do přírody.
Pozn.: Norsko má 5,4 milionů obyvatel oproti 6,8 milionů obyvatelům v Santiagu.
Co je na životě v Chile nejtěžší?
Myslím, že nejtěžší je fakt, že je to tak daleko od zbytku mé rodiny. To, že mám rodinu ve více částech světa, mi asi dělá největší potíže.
Mám rodinu tady v Chile, v Norsku, ale také ve Švýcarsku, kde jsem žila čtyři měsíce a kde jsem měla úžasnou hostitelskou rodinu. Takže i je považuji za svou rodinu. Jsou to tři místa, na kterých bych chtěla být zároveň. To je pravděpodobně to nejtěžší.
Ale kromě toho je to taky změna kultury a jazyka obecně, na kterou se člověk musí přizpůsobit. Snažím se zapadnout, ale vypadám tady totálně jako cizinka, všichni vědí, že nejsem odtud. (Pozn.: Moc lidí s blonďatými vlasy a modrýma očima po ulicích Santiaga opravdu nechodí.)
Ale jinak je to tu skvělé. Mám skvělou pomoc od svého přítele a jeho rodiny a cítím se tu velmi vítaná.
Co patří mezi tvé oblíbené vzpomínky?
Jedna moje oblíbená vzpomínka z dětství je na takový žertík, který jsme dělali lidem s mými sourozenci. Když jsme šli jednou ven, vzali jsme s sebou dvě vysílačky. Jednu jsme schovali do trávy vedle chodníku a trochu jsme ji zakryli. Schovali jsme se za stromy, a když lidi procházeli kolem, mluvili jsme na ně skrz vysílačku a oni se vždycky divili, co to je. To byla skvělá spontánní sranda.
Mám pocit, že jsme byli poslední generací, která prostě šla ven, zazvonila na kamarády a ptala se „Hej, chce si jít Kim ven hrát?“ To už se dneska nedělá. Místo toho dneska děti předem musí zavolat nebo napsat zprávu. Pokud se z ničeho nic objevíš u dveří, je to skoro až divný. Jako „Ty jo, co tu děláš?“
My jsme byli spontánní, sedli jsme na kolo a zajeli si do obchodu koupit čokoládový mlíčko, prostě jsme žili v daném okamžiku. A takových vzpomínek si moc vážím.
Jaká zkušenost nebo životní okamžik myslíš, že tě nejvíc zformovala v osobu, kterou jsi teď?
Myslím, že asi celé mé dětství a pozdější roky v Oslu mě hodně formovaly. Chodila jsem tam do školy, studovala a pracovala několik let v bioinženýrství a tu práci jsem milovala. Bylo těžké ji opustit. Ale vždy jsem měla sen jít do zahraničí hrát florbal. Takže jsem se rozhodla opustit práci a přestěhovat se na čtyři měsíce do Švýcarska. To bylo před dvěma lety. Věřím, že to je jedna z nejúžasnějších věcí, které jsem kdy udělala. Vystoupila jsem z komfortní zóny a udělala něco, co jsem vždy chtěla udělat, ale nikdy jsem se k tomu neodvážila. Florbal byla moje vášeň, hrála jsem ho 20 let až do chvíle, co jsem se přestěhovala do Chile.
Žila jsem ve Švýcarsku čtyři měsíce s úžasnou hostitelskou rodinou a opravdu mi to otevřelo srdce pro cestování a poznávání jiných kultur a jazyků. Myslím, že každý, kdo se rozhodne jít do zahraničí, kde se musí spoléhat sám na sebe a prakticky začít od začátku, má mnoho příležitostí k osobnímu růstu.
A kdybych měla zmínit nějaký okamžik, který se stal dříve, tak to bylo před 10 lety, kdy jsem potkala Nica, mého přítele. Jela jsem se svými přáteli na jazykovou výměnu na Floridu, a to byl první okamžik, kdy jsem si uvědomila, že můžu jít kamkoliv a dělat cokoliv jiného. Kdybych tenkrát nepodnikla cestu na Floridu, pravděpodobně bych se nikdy neodvážila později jet do Švýcarska. Takže Florida asi byla tím skutečným momentem, který mě změnil.
Takže nyní žiješ v Chile se svými chilským přítelem, kterého jsi potkala před 10 lety na Floridě, ale do Chile jsi se přestěhovala teprve před rokem. Jak váš vztah do té doby probíhal?
Ano, potkali jsme se zcela náhodně před 10 lety v aquaparku na Floridě. Požádal mě o číslo, ale protože jsme byli oba v plavkách, neměli jsme u sebe žádné svoje věci, mobily jsme měli uschované ve skříňkách, musel si hezky po staru napsat moje číslo na kousek papíru, který sehnal v blízkém stánku s občerstvením.
Trochu jsme si popovídali, ale už jsme se během dvou následujících let vícekrát nesešli. Udržovali jsme online kontakt, ale byli jsme jen přáteli. Po dvou letech jsem se s kamarádkou opět chystala jet na Floridu. V té době byl Nico v Chile, a tak si našetřil peníze, aby tam mohl taky přijet a opět se se mnou vidět. Setkali jsme se a bylo to úžasné. Tak úžasné, že jsme začali vztah na dálku.
On pak žil 4 roky v USA, kde chodil na golfovou akademii, takže já několikrát za rok přiletěla za ním a on za mnou do Norska. V roce 2020 jsem plánovala se za ním přestěhovat, ale pandemie všechny plány změnila. Zůstala jsem v Norsku, Nico v Chile, a to bylo opravdu náročné období. Po nějaké době jsem vztah vzdala a asi rok jsme se neviděli. Když se pandemie začala uklidňovat, věděla jsem, že bych možná šla žít za ním do Chile, ale pokud bych to udělala, už nikdy bych si nesplnila svůj florbalový sen. A to jsem pro sebe chtěla udělat. Takže jsem právě tehdy dala výpověď v práci a odjela do Švýcarska. No a teď jsem tady [v Chile].
Co bylo na dálkovém vztahu nejtěžší? Jakou radu bys dala párům, které si procházejí něčím podobným?
Během každého roku jsme se viděli tak třikrát až čtyřikrát a teď když se na to zpětně koukám, sama žasnu nad tím, jak jsme to tak dlouho zvládli udržet. Ale v tu chvíli to prostě byla naše realita. Nico byl můj první vážný vztah. Takže to bylo prakticky to jediný, co jsem znala. Oba jsme do toho vložili spoustu úsilí, aby to fungovalo a pokaždé, kdy jsme se viděli, to bylo jako vidět se poprvé. Bylo to vzrušující a moc pěkné.
Jedna z nejtěžších věcí ale byla, že jsme nemohli mezi sebou sdílet malé chvilky a detaily každodenního života, jako vyzvedávat se navzájem v práci, obejmout se pokaždé když jsme si volali nebo jít třeba na piknik do parku. Opravdu těžké bylo nevědět, kdy toho druhého opět uvidíme.
Takže pokud to čte někdo, kdo je ve stejné situaci: Snažte si vždy naplánovat, kdy se příště uvidíte. Třeba si i kupte letenky dopředu, aby ve chvíli, kdy se loučíte, už budete vědět, za jak dlouho se opět setkáte.
Taky je důležité si často nejen psát, ale i volat si přes video a posílat hlasové zprávy. Tímto způsobem se vidíte a slyšíte častěji. Snažte se být otevření a komunikovat mezi sebou, jak nejlépe to jde. S Nicem jsme na tomhle museli hodně pracovat, ale umožnilo nám to lépe pochopit, co si druhý myslí a jak se cítí.
Doporučuji taky dělat pro sebe navzájem drobnosti, které ale pro toho druhého můžou hodně znamenat. Povídejte si o tom, jaký jste měli den, posílejte si pohledy z míst, kde právě jste, nebo pro toho druhého objednejte květiny nebo čokoládu nebo pošlete videozprávu. Díky tomu budete mít pocit, že máte k sobě blíž, i když jste od sebe daleko.
Jaké výhody a problémy přináší mezinárodní vztah?
Člověk se toho hodně naučí o jiné kultuře, zemi a jazyku. Otevřou se ti oči světu a máš možnost spojit dohromady to nejlepší z obou kultur a najít, co funguje pro vás oba. Najít si někoho z jiné země, se kterým si skvěle rozumíš, i přesto, že oba pocházíte z rozdílných kultur, je kouzelná věc.
Další výhodou je možnost cestování. Já osobně miluju cestování a objevování nových míst a nyní máme společně dvě země, které můžeme prozkoumávat. Celkově člověk více roste a učí se a vidí nádherné věci, se kterými nevyrůstal, nebo vyrůstal, ale v jiném kontextu.
Mezi největší nevýhody určitě patří mít rodinu na dvou místech na opačných koncích světa. Oba milujeme naše rodiny a často bychom si přáli, abychom mohli všechny shromáždit na jednom místě nebo snadněji cestovat z jednoho místa na druhé. Z toho také vyplývá otázka, kde bychom se později měli usadit. Zároveň je to ale taky velmi vzrušující a nutí nás to přemýšlet kreativněji. Možná budeme mít cíl vlastnit domov v obou zemích nebo budovat podniky na obou místech, abychom mohli vždy navštěvovat obě rodiny.
Občas je problémem odlišný způsob provádění věcí. Máme odlišné hodnoty a jsme zvyklí dělat věci jinak. Já jsem například zvyklá přicházet včas, zatímco tady v Chile jsou mnohem víc flexibilní a přijít někam pozdě není takový problém. Přizpůsobit se tomuhle byla rozhodně výzva, ale zároveň mě baví být svědkem toho, jak si tady užívají život a nestresují se.
Je něco, co bys chtěla vzkázat čtenářům?
Byla bych moc ráda, kdyby se lidé cítili vítaní kdykoliv přijet do Norska. Bylo by úžasné, kdyby každý alespoň jednou za život mohl naši zemi navštívit a poznat. Máme tolik skvělých míst a věcí k objevování. Ať už máte rádi město, přírodu nebo cokoliv jiného, každý si tam najde něco pro sebe.
Já osobně miluju Lofoten (česky Lofoty), což jsou ostrovy na severu Norska, které jsou tak trochu jako norská Havaj. Je tam průzračně modrá voda a hory, na které můžete vylézt. Je to nádherné místo.
Emmě moc děkuju za zajímavý rozhovor!
Dozvěděli jste se o Norsku něco nového, co jste nevěděli? Napište mi vaše dojmy do komentářů.
kamilko je to nejkrásnější , co jsem četla