O setkání s chilankou Paz Sepulvedou

Paz Sepulveda, narozená v Santiagu de Chile v roce 1995, nyní žije v Praze, po té, co ji covidová pandemie nakopla splnit si svůj životní sen - žít v zahraničí a živit se prodejem svých uměleckých děl.

"Cítím se, jako bych se narodila v nesprávné zemi. Připadám si skoro jako Češka, líbí se mi tu všechno, od povahy Čechů až po jídlo."

Paz mě na rozhovor pozvala k sobě do svého pronajatého bytečku v Praze a na uvítanou mi připravila typickou chilskou svačinu - banánové smoothie. Sedly jsme si ke stolu a zatímco jsem si prohlížela její vlastní obrazy vystavené na zdech, začaly jsme si povídat o jejím životě v Chile a v Česku.

Jak jsi přišla k životu v České republice?

Když jsem byla malá, moc se mi líbila britská kultura - hudba, seriály, móda, všechno. Nikdy jsem nevycestovala z Chile. Měla jsem kamarádku, která pocházela z Londýna a žila v Chile. Moje rodina toho pro ní hodně udělala a když se vrátila zpět do Anglie, pozvala mě, ať tam s ní strávím léto. Trochu anglicky jsem uměla, díky písničkám, filmům a podobně. Ale když jsem přijela do Londýna, zjistila jsem, že neumím absolutně nic. S kamarádkou jsem mluvila španělsky. Až když odjela do jiného města v Anglii na studia, zůstala jsem doma s její rodinou a s nimi jsem se postupně učila mluvit anglicky. Začala jsem trochu cestovat po Evropě a rozhodla jsem se, že až dostuduju vysokou školu v Chile, vrátím se a budu žít v Evropě za každou cenu.

Jenže když jsem dostudovala, neměla jsem žádné peníze. V Chile lákají na vyšší platy v odlehlých oblastech, kam nikdo nechce a tak jsem přijala práci v nemocnici ve městě Puerto Montt, daleko na jihu Chile. Pracovala jsem tam 3 roky jako porodní asistentka. Bylo mi tam dobře, práce mě bavila, hodně jsem se tam naučila, vydělávala jsem spoustu peněz. Ale když jsem oslavila 25. narozeniny, došlo mi, že musím udělat tu životní změnu, dokud to ještě jde. Chtěla jsem odjet do Rakouska, ale byl covid a jediná ambasáda, která vydávala víza do Evropy, byla Česká Republika. Moje sestra dříve v Praze byla a řekla mi: "Jeď, je tam krásně a bezpečně." A tak bylo rozhodnuto.

Zažádala jsem si o vízum working holiday, do měsíce jsem ho měla a hned jsem odjela. Pamatuju si, jak jsem si říkala, že s angličtinou si určitě vystačím. Když jsem přiletěla na pražské letiště, všechny české nápisy byly pro mě nesmyslné, ničemu jsem nerozuměla. Než jsem se dostala do města, ztratila jsem se a chytil mě revizor, protože jsem netušila jak tu funguje městská doprava a jízdenky. Naštěstí díky mému naprosto ztracenému výrazu mi pokutu nedali. Ale pak jsem viděla, jak je tu krásně, našla jsem si kamarády a bylo rozhodnuto, zůstávám.

Jaké vnímáš rozdíly mezi Českem a tvojí rodnou zemí?

Oslavy. Říká se o nás, že uvítáme jakoukoliv výmluvu na oslavu nebo párty. S kamarádkou jsme se moc těšily na 17. listopadu. Když je to národní svátek, čekaly jsme něco jako 18. září v Chile, ale to jsme se dost spletly (Pozn.: 18. 9. je v Chile národní svátek Den nezávislosti, kdy se schází kamarádi a rodina a celá země slaví a paří po celý týden). Nebo co se týče Velikonoc, věděla jsem, že na venkově je zvyk, že kluci chodí "mlátit" holky a čekala jsem, že tady v Praze se taky něco bude dít, nějaký obřad, něco.. Ale nic, nuda. To samé na čarodějnice. Říkali mi, ať na čarodějnice jedu někam na vesnici ať vidím, jak to probíhá na venkově. Tady v Praze s jedním pivem v ruce spálili čarodějnici a všichni šli domů. Myslím, že pořádné oslavy Praze chybí. To samý na Nový rok, tady ve městě to bylo plný jenom turistů.

Oslavy mi chybí.

Další věc je hlučnost. My jsme hodně hluční, na ulici je běžné, že si lidi vykračují s reprákem puštěným na plno, v dopravě se baví nahlas. Když jsem jednou vstoupila do tramvaje v Praze a mluvila jsem nahlas do telefonu, hned mě spražili, ať jsem potichu. Tak jsem se to naučila respektovat.

Nebo třeba opera a divadlo. Když jsem tu šla do opery, musela jsem si koupit šaty, abych šla tak, jak se patří. Vypnula jsem si telefon, jak se vyžaduje atd.. V Chile se takovým kulturním událostem nedává tolik důležitosti.

Když jsem přišla do nějakého obchodu a zkoušela mluvit česky, řekla "Dobrý den", stejně mi odpověděli anglicky, protože hned podle přízvuku poznali, že jsem cizinka. Ze začátku mě to štvalo, že ani nedostanu šanci se zkusit česky domluvit. Teď už to tak neberu, když se mnou chtějí mluvit anglicky, tak budeme mluvit anglicky.

Co se ti na životě v Praze líbí?

Na Češích se mi líbí, že jsou takoví, .. skoro lhostejní. Ne egoisti, ale nezávislí. Protože v Chile se furt staráme o to, co tomu ostatní řeknou. Co by řekla sousedka, co na to řekne rodina, kamarádi..

Takže si musíme dávat pozor, ne se vyloženě přetvařovat, ale dávat bacha na to, co si ostatní myslí. Ale tady, jako cizinka, si můžu dělat co chci a je to každýmu jedno. Můžu vyjít na ulici v pyžamu a nikdo mi nic neřekne. Můžu třeba vypadat otřesně, ale Češi jak si udržují odstup, každýmu to bude jedno. Alespoň tak to vnímám já, samozřejmě je tu taky jazyková bariéra, která to může pro mě zkreslovat.

Představ si, že máš Chile představit někomu, kdo o něm absolutně nic neví. Co bys mu řekla?

Co se týče typu území, máme všechno. Od pouští až po ledovce. Takže můžete očekávat škálu rozdílných lidí, ale vlastně ne tolik, protože mi přijde, že my Chilani jsme si všichni dost podobní. Nevidí se taková diverzita jako třeba ve Spojených státech nebo v Rusku, které se táhne přes dva světadíly. Ale jsme mladý stát, máme 200 let. A vzhledem k tomu jsme hodně vyspělá země na poměry Jižní Ameriky a mohli bychom se porovnávat i s evropskými zeměmi, především co se týče ekonomiky. Ale sociálně se stále chováme jako nový stát, máme stále hodně machismu, předsudků, nedostatků ve vzdělání atd. Ale zároveň si myslím, že to je očekávatelný, vzhledem k tomu, že jsme začali jako samostatný stát teprve nedávno. Kromě toho, že jsme rozvinutý stát, mezi jihoamerickými zeměmi patříme také k těm nejbezpečnějším.

Samozřejmě je Chile také velice nádherná země a přátelská k cizincům. Máme charakter. Možná my Chilani se k sobě navzájem někdy nechováme hezky, ale když přijde vážná situace, nějaká katastrofa, jako zemětřesní nebo tsunami, semkneme se a pracujeme společně, jako např. při katastrofě uvízlých horníků (Pozn.: Příběh podle skutečné události možná znáte z filmu 33 životů). Také v případě sociálních problémů jsme schopni se spojit a bojovat za naše práva. Mám pocit, že Češi jsou oproti nám víc pasivní. Když se něco děje, moc nereagují, jako např. při druhé světové válce, když přišli Němci.

Chilani jsou reaktivní, něco jim změníš a už skáčou.

Jak se z Tebe stala umělkyně?

Všechno začalo díky mým rodičům, kteří mě od mala v umění podporovali a nechali mě malovat po zdech. Když si všimli, že mám talent, přihlásili mě do umělecké školy, kam jsem chodila odpoledne po normální výuce po dobu sedmi let. Věděla jsem ale, že nechci jít studovat umění na univerzitu, protože je hodně těžký se uživit jen uměním. Hodně mě zajímala gynekologie a tak jsem vystudovala obor porodní asistentka. Studium medicíny bylo dost náročné, takže v té době jsem neměla na malování čas. Když jsem pracovala v nemocnici a začala covidová pandemie, najednou nebylo co dělat a tak jsem se začala opět věnovat malování a vyšívání.

Při rozhodnutí odjet do Česka mi bylo jasné, že tady jako porodní asistentka pracovat nemůžu, protože nemluvím česky a tak jsem se začala malování věnovat na plno s odhodláním, že se tím tady zkusím živit. Mám sice ještě zaměstnání na částečný úvazek, ale s mými obrazy se mi moc daří.

Většinou tvořím v noci, když nemůžu spát. Vytáhnu všechny potřeby a maluju. Pak si jdu zase lehnout. Těším se, že se tento rok přihlásím na nějaké kurzy a zlepším se v kresbě a dalších technikách.

Pokud Vás zaujal umělecký styl Paz, můžete omrknout její webové stránky nebo instagramový profil.

---

Paz jsem se také zeptala, jaké recepty, knihy, filmy a další ochutnávky z chilské kultury jsou její oblíbené a zde se, stejně jako já, můžete nechat inspirovat k dalšímu poznávání Chilské kultury.

Napište do komentářů, co Vás nejvíce zaujalo!

Filmy

Machuca

Film, ve kterém můžeme očima mladého chlapce pozorovat důležité historické události odehrávající se v Chile roku 1973.

Více se o filmu můžete dočíst v mém příspěvku.

Tajný agent

Mix špionážní komedie a decentního dramatu o stáří a s ním spojenými strastmi. Film byl nominovaný na Oscara v kategorii dokumentární film, a to i přesto, že se o striktně řečeno dokument nejedná.

Kliknutím na obrázky se přesunete na ČSFD.

Knihy

Hudba

Recepty

---

Už jste se někdy setkali s člověkem z Chile, nebo dokonce sami tuto nádhernou zemi navštívili? Co vás z vyprávění Paz nejvíce zaujalo nebo překvapilo? Napište mi dolů do komentářů!