„Poprvé když jsem odešla ze země, měla jsem sklon vnímat vše negativně. Ale s postupujícím věkem jsem začala vidět pozitiva a rozpoznávat lidskost a dobrotu lidí. Pohled na mou zemi z dálky mi poskytl větší ocenění naší kultury. Dokážu identifikovat rozdíly v tom, jak se věci dělají, a vidím autentičnost v našem přístupu.“
Zajistit rozhovor s osobou z nejmladšího státu na světě se ukázalo jako poměrně nelehký úkol. Chtěla jsem najít někoho žijícího v zahraničí, nejlépe mimo Afriku, abych získala jedinečný pohled od někoho, kdo svou zemi zná „zvenčí“. Nejprve jsem se pokusila připojit k různým skupinám na Facebooku, které zahrnovaly Jihosúdánce nebo Afričany (podobně jako jsem získala kontakt na italský rozhovor). Bohužel, buď mi byl vstup odmítnut, nebo jsem na své příspěvky nedostala žádnou odpověď. Nakonec jsem oslovila ženu žijící v USA, která píše blog o jiho-súdánské kultuře a kuchyni (jeden z velmi mála existujících), a ona laskavě souhlasila s rozhovorem.
Pojďme se ponořit do příběhu Noely - lékařky, matky, kuchařky a youtuberky, která v současnosti žije v Texasu a ochotně sdílí své životní zkušenosti a krásu své kultury a tradic, ale i výzvy, kterým čelí lidé v zemi zasažené válkou.
Jaký byl začátek Tvého blogu o Jihosúdánské kultuře a kuchyni?
V roce 2016 jsem zahájila svůj projekt s názvem „Taste of South Sudan“ (Chuť Jižního Súdánu), protože jsem si všimla nedostatku informací o naší jedinečné kuchyni online. Jižní Súdán získal nezávislost v roce 2011, ale zůstal poměrně uzavřený před vnějším světem s omezeným přístupem k internetu.
Mým cílem je vydat kuchařku. Zatím jsem se rozhodla sdílet recepty postupně na svém blogu. Kamarádka mě pobídla, abych tvořila videa, i když jsem zpočátku váhala kvůli svému přízvuku. Ona mě však povzbudila, abych zůstala autentická a věrná sama sobě. Takže jsem začala tvořit videa, ve kterých představuji naši kuchyni, což vyžaduje značné množství času. V současnosti mám na svém YouTube kanálu kolem 70 videí, ale v posledním roce a půl jsem zpomalila kvůli časovému závazku. Proto tam v poslední době nenahrávám příliš nového obsahu.
Časově nejnáročnější je pro mě volba účesu, nehtů a líčení, protože chci, aby videa vypadala, jako že vaří nějaká hvězda v televizi, na rozdíl od neformální atmosféry vaření doma. Po tvoření videí v kuchyni jsem se také odhodlala k prodeji produktů. Nejprve jsem začala s prodejem vonných tyčinek a momentálně se zaměřuji na prodej bambuckého másla.
Jak postupuje tvá kuchařka?
Je to stále práce ve vývoji. Něco ti ukážu (Noela vytahuje z šuplíku svého pracovního stolu obrovské desky na dokumenty). Tohle je moje kuchařka. Je to velký projekt. Přestože je psaní hotové, čeká mě ještě proces vydání. Doufám, že ji příští rok vydám, protože stále potřebuji najít korektora, redaktora kuchařky a nakladatelství. I když si myslím, že ji budu vydávat vlastním nákladem.
Co tě inspirovalo stát se lékařkou?
No, to byla moje první láska. Když mi bylo osm let, vykloubila jsem si oba lokty a musela jsem jít do nemocnice. Byla jsem fascinována tím, jak medicína funguje. Navíc moje matka je zdravotní sestra a často mi vyprávěla zajímavé příběhy. Takže už velmi brzy jsem věděla, že chci být lékařkou.
Jaký byl pro tebe proces studia, bylo pro tebe jako ženu těžké získat dobré vzdělání?
Měla jsem to štěstí, že oba moji rodiče si vážili vzdělání a podporovali můj akademický rozvoj. V jiných rodinách dívky často nedostávaly stejnou podporu a byly zatíženy domácími pracemi, což vedlo mnoho z nich k odchodu ze školy ještě před střední školou. Já měla naštěstí výhodnější rodinnou situaci. Vždy jsem měla prostor k tomu studovat, když jsem potřebovala a když jsem měla před zkouškami, rodiče mě dokonce poslali na nějaký čas bydlet k příbuzným, abych neztrácela příliš času dopravou do školy.
Můj otec, který je profesor angličtiny, opustil zemi ve snaze najít lepší pracovní příležitosti a naštěstí mi jeho kolegyně ve Spojených státech pomohla získat plné stipendium na tamní univerzitě.
A tak jsem se ve věku 16 let ocitla v letadle směřujícím do New Yorku, kde jsem začala své vysokoškolské vzdělání. Později jsem na University of Texas v San Antoniu absolvovala svou specializaci jako anestezioložka, a kde v současnosti také žiji. V roce 2010 jsem konečně začala pracovat jako profesionální lékařka. Je to vytížené zaměstnání. Obvykle pracuji 8 až 10 hodin denně a jeden víkend měsíčně jsem v nemocnici na záskoku.
Je tvá práce velmi náročná?
Nepopisovala bych ji jako obtížnou. Jakmile získáš potřebné dovednosti, stává se otázkou aplikování principů na každé anesteziologické setkání. V anesteziologii existuje mnoho rutiny a někdo by ji považuje za nudnou, nicméně jsou zde také okamžiky, kdy si řekneš: „Uff, to bylo těsný.“ Většinou však předcházíme katastrofám tím, že předvídáme změny v pacientově stavu a rychle reagujeme, abychom zajistili, že se stav pacienta nezhorší nebo dokonce nezemře.
Navštívila jsi svou rodnou zemi od doby, co jsi se přestěhovala do USA?
Ano, ano. Obvykle se snažím navštívit zemi každé dva roky. Ale moje návštěvy jsou obvykle krátké, trvají jen 2 až 3 týdny. Když tam jsem, je to intenzivní zážitek. Moji rodiče žijí opět v Džubě, takže během svých návštěv zůstávám u nich doma. Často beru sebou své dvě dcery a syna. Jakmile překonáme časový rozdíl, pustíme se do různých aktivit, jako je večeře v restauracích, prozkoumávání kulturních památek a návštěvy příbuzných. Je to pro nás silné a hluboké ponoření do kultury.
Jak vnímáš svou zemi po mnoha letech života v zahraničí? Vnímáš významné změny?
Hlavní je přijmout skutečnost toho, co je a co není. Pohled na mou zemi z dálky mi poskytl větší ocenění naší kultury. Dokážu identifikovat rozdíly v tom, jak se věci dělají, a vidím autentičnost v našem přístupu.
Poprvé když jsem odešla ze země, měla jsem sklon vnímat vše negativně. Ale s postupujícím věkem jsem začala vidět pozitiva a rozpoznávat lidskost a dobrotu lidí. Není snadné vysvětlit lidem, kteří nejsou z naší země, jaký je obrovský rozdíl mezi životy bohatých a chudých. Korupce, která se rozšířila poté, co jsme získali přístup k ropnému bohatství (které tvoří převážnou část HDP Jižního Súdánu), ještě více zvýraznila rozdíly. Mnoho let jsme byli chudou zemí a když se začaly valit peníze, nebyly spravedlivě rozdělovány. Koncept poskytování základních služeb obyvatelstvu není vítán stejně všemi lidmi u moci.
Jako občané Spojených států nebo evropských zemí jsme zvyklí na určité fungující služby, jako je právní systém, nemocnice, policie nebo úřady. Avšak mnoho veřejných zaměstnanců v Jižním Súdánu není dostatečně odměňováno a někdy jsou i měsíce bez platu. V důsledku toho se uchylují k vydírání těch, kteří potřebují jejich služby. Takže i když úřad může vypadat jako otevřený pro poskytnutí služeb, lidé často musí platit neoficiální poplatky. A to se bohužel stalo normou.
A co některé pozitivní stránky kultury?
Ano, na druhou stranu jsou jihosúdánští lidé neuvěřitelně štědří. Ochotně se dělí o své jídlo a mají kulturu otevřených dveří. Není třeba si s přáteli nebo příbuznými domlouvat návštěvy předem. Když navštívíte něčí dům, nabídnou vám čaj nebo jídlo a mohou vám připravit jídlo speciálně k tomu, aby se s vámi podělili. Bylo by považováno za urážku odmítnout jejich pohostinnost.
Máme také silný pocit komunity. Ženy v mají v komunitě primární roli v přispívání k péči o děti. Když žena porodí, dostává podporu od příbuzných po dobu asi 30 až 40 dní, aby jí ulehčili povinnosti a minimalizovali stres.
Naše pohřební rituály mají také velký význam. Když někdo zemře, celá komunita se každý den schází a vzdává úctu zemřelému až do dne pohřbu. V den pohřbu přijde spousta lidí se modlit a mnoho lidí nabídne své jídlo a zvířata.
V naší společnosti proto existuje silná kultura vzájemné podpory a solidarity.
Jak předáváš kulturní tradice svým dětem ve svém každodenním životě?
Minimálně dvakrát týdně jíme jihosúdánská jídla. Snažím se je naučit naši řeč a pravidelně je vystavuji africké hudbě, kterou například hraji v autě. Navíc je povzbuzuji, aby si osvojovaly svou identitu skrze svou barvu pleti a abych zajistila, že se budou cítit přijatí, umožňuji jim aktivní interakce s členy naší komunity. Ačkoli je pro ně asi snazší identifikovat se jako Američané, moje vlastní identita zůstává spíše jihosúdánská.
Jak válka ovlivnila tvé dětství?
Do doby, než občanská válka zesílila v 90. letech, když mi bylo kolem osmi let, měla jsem velmi šťastné a bezstarostné dětství. Chodila jsem do školy a měla čas na hraní.
Když se válka vyhrotila, uprchli jsme z Džuby (hlavního města dnešního Jižního Súdánu) do Chartúmu (hlavního města Súdánu), kde bylo mnohem bezpečněji. Ačkoli jsme se stali vysídlenými osobami, stále jsme na tom byli o dost lépe než mnoho jiných rodin, které byly nuceny utéct. Díky dobrému vzdělání byli moji rodiče schopni najít nové zaměstnání a nadále mě a mých pět sourozenců podporovat.
Válka ovlivnila jednotlivce různými způsoby, ale kolektivní trauma, které obyvatelstvo prožilo, je trvalým odkazem. Rodiny zůstaly rozdělené, lidé museli opustit domovy a stali se uprchlíky. Ti, kteří zažili násilí často trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Pro naši zemi je to i dnes stále boj, jak se vypořádat s těmito hlubokými jizvami.
Navzdory výzvám a obtížím jsem hrdá na své jihosúdánské dědictví. Je to prostřednictvím sdílení našich příběhů, uchovávání našich kulturních tradic a přijetím naší identity, že můžeme čelit složitostem naší historie a usilovat o světlejší budoucnost.
Zde najdete ochutnávky africké hudby, kterou Noela ráda poslouchá nebo pouští svým dětem. Kliknutím na obrázky nebo názvy přejdete na YouTube, kde si jednotlivé skladby můžete poslechnout. Ta která se jednoznačně nejvíc líbí mě, je hned ta první, Pililili Yoo Leng :-)
Muzika z kmene Acholi z Jižního Súdánu.
Oliver Ngoma je gabonský muzikant, jehož hudební styl inspiroval mnoho následných afrických umělců.
„Tato hudba je pro mě hodně nostalgická, protože patří k těm, které jsem slýchávala v 80. letech, když jsem vyrůstala v Súdánu. Většina hudebních nahrávek, které byly k dispzici v té době pocházely z Konga.“ - Noela
Kedjevera (Kongo)
„Hudební a taneční styl Soukus, se kterým jsem vyrůstala v 90. letech.“ - Noela // Soukous je žánr taneční hudby z Konga. Vycházel z konžské rumby v 60. letech, stal se známým pro své rychlejší taneční rytmy a jasnou, složitou kytarovou improvizaci. (zdroj: wikipedie)
„Egyptská hudba od El Sobky, protože miluju břišní tance a hudba zní podobně jako Súdánská hudba.“ - Noela
Toto je slavná súdánská skladba, která je hodně oblíbená na svatbách.
Pokud chcete také navštívit Noelin blog plný tipů o jihosúdánské kuchyni, najdete ho zde.
Poslouchání příběhu Noely pro mne bylo velice zajímavé, poučné a inspirující.
Minule jsem s Vámi sdílela příběh o tom, jak válka v Jižním Súdánu postihla ty nejchudší obyvatele. V příběhu Noely však nacházím inspiraci a příklad toho, jak se dá nejhorší možná situace ve vašem životě zvládnout, pokud máte přístup ke vzdělání a trochu štěstí.
** Zdroj fotografií k hudbě: youtube kanály jednotlivých interpretů