„Když spolu bojují sloni, trpí tráva.“
- Kamila Bonhard
- 22. 5. 2023
- Minut čtení: 4
Květnová výzva na téma Jižní Súdán se pro mě stala výzvou do slova. Nejenže bylo obtížné najít vhodnou osobu pro rozhovor, která pochází z této země (přesto jsem jednoho člověka našla a brzy se můžete těšit na skutečně jedinečný rozhovor!), nebo sehnat potřebné suroviny pro přípravu receptu, ale dokonce i samotné přečtení knihy bylo výzvou, která nebyla procházkou růžovým sadem.
A to ne kvůli obtížnosti textu, kam bych spíše zařadila básně chilského laureáta Nobelovy ceny či výrazně experimentální ukrajinské texty od Tarase Prochasky. Hlavní výzvou byl spíše emocionální obsah knihy. Jako země, která stále trpí následky brutální občanské války, má Jižní Súdán omezenou kulturní nabídku. Většina dostupných (čti dostupných v angličtině) děl se zaměřuje na válku a utrpení, což činí čtení nelehkým úkolem.
Ze stejného důvodu tento měsíc bohužel nepřibude doporučení na film, jelikož se mi nepodařilo sehnat žádný, jehož tvůrci by byli původem Jihosúdánci. Přesto pro vás připravím alespoň malý přehled jiných video materiálů, které stojí za to zhlédnout.
Historický a politický kontext knihy: V průběhu desetiletí trvajícího konfliktu se v padesátých letech minulého století začala rodit skutečná touha po nezávislosti. Jižané, převážně křesťané a animisté, statečně bojovali proti nadvládě severu, který vnucoval svůj arabský jazyk a kulturu. Tyto kruté války si vyžádaly životy dvou milionů lidí. V roce 2005 konečně nastalo příměří, které ukončilo dlouhotrvající konflikty. Jižní Súdán poté vyhlásil svou nezávislost po úspěšném referendu v roce 2011, čímž vznikl nejnovější stát na světě. Bohužel, mír v této zemi nebyl trvalý. Následovaly další občanské konflikty, tentokrát mezi různými etnickými skupinami Jižního Súdánu, kterých je celkem 64. V období od roku 2013 do roku 2018 zemřelo v důsledku těchto konfliktů téměř 400 000 lidí. Tento začarovaný kruh neustálých bojů a existence nekompetentní a zkorumpované vlády a bezpečnostních sil znamená, že opravdový mír je stále v nedohlednu. Nebezpečí a nedostatek potravin donutily více než 4 miliony obyvatel opustit své domovy, z toho polovina našla útočiště v sousedních zemích, čímž se tato krize stala největší uprchlickou tragédií v Africe.* |
|---|
Majok Tulba: When Elephants fight
„Když spolu bojují sloni, tak trpí tráva pod nimi.“ Tak zní přísloví používané v mnoha částech Afriky a jehož první část si autor vypůjčil pro název své knihy. Poukazuje na to, že když spolu někdo válčí, jsou to hlavně nevinní a bezbranní lidé, kteří utrpí nejvíce.
Tato kniha nám odkrývá některé události, které pro nás, kteří jsme vyrůstali v bezpečí a hojnosti, jsou téměř nepředstavitelné a nepochopitelné. Je to sice příběh plný smutku a bolesti, ale zároveň je nabitý nadějí. A to z něj dělá krásný kousek literatury, za který jsem velice vděčná, že jsem si ho přečetla.
V knize se setkáváme s postavou chlapce jménem Juba, jehož život je rozerván na kousíčky v okamžiku, kdy jeho vlastní vláda bombarduje jeho vesnici a vojáci přicházejí, aby zničili všechno, co zůstalo, a postříleli všechny, kteří se zde nacházejí (včetně žen a dětí). Juba následně spolu s dalšími přeživšími vesničany putuje stovky kilometrů k vytouženému snu – uprchlickému táboru.
Přežití této cesty je vyhrazeno pouze těm nejsilnějším. Musí čelit hladovým lvům, jedovatým štírům a povstalcům, kteří by správně měli být na jejich straně, ale místo toho je napadají. Dívky jsou unášeny a zneužívány, mladé chlapce násilím rekrutováni a skupině jsou sebrány veškeré zásoby. Přesto je přítomen ještě větší nepřítel - hlad. Juba a jeho spoluputovníci jsou neustále hladoví, protože jediné jídlo, co mají, je to, co naleznou po cestě. Často putují mnoho dní bez jídla, a někdy dokonce i bez vody.
Když Juba a jeho kamarádi po mnoha týdnech konečně dorazí do tábora, velmi rychle zjišťují, že to není to bezpečné útočiště, jaké si představovali, a boj o přežití pokračuje.
„V táboře jsme narazili na mnoho dětí, které nejsou se svými rodiči, a stejně tak na mnoho rodičů, kteří nemají své děti u sebe. Přemýšlím, proč rodiče bez dětí si nevyberou nějaké dítě, o které by se postarali, alespoň na chvíli, ale zdá se, že to takto nefunguje.“
Majok Tulba: When Elephants Fight, část II, kapitola 1
Autor, s výraznou mírou laskavosti ke čtenáři a možná i k sobě samému, dovede proplétat knihou drobné i významné okamžiky štěstí a radosti, čímž nám ulehčuje snášet těžké a tragické pasáže, jichž je v knize požehnaně.
Připomíná mi to děti a jejich způsob života v přítomnosti. Když se stane něco nepříjemného, často na to zapomenou, jakmile se objeví něco hezkého a už se smějí, jako by se nic nestalo. Hlavní hrdina Juba je sice již dost starý na to, aby na minulá neštěstí zcela nezapomněl, a během příběhu mu jsou neustále připomínána. Přesto je schopen na chvíli zapomenout na své utrpení a ponořit se do okamžiků radosti. Zároveň si však uvědomuje, jak zvláštní realita to je cítit štěstí v takové situaci:
„A najednou mi to dojde, jak podivné je být v uprchlickém táboře, být trvale hladový, nevědět, jestli se někdy vrátím domů, a přesto se cítit, jako bych vlastnil polovinu krav a koz na světě.“
Majok Tulba: When Elephants Fight, část II, kapitola 5
Autor prohlásil, že Juba je sestaven z více přátel a mladých mužů, které potkal v táborech a jako uprchlíky v Austrálii. Sám strávil v uprchlických táborech sedm let.
„Jsem pouze jeden muž a chtěl jsem vyprávět historii toho, co se dělo v mé zemi, co se dělo mladým lidem jako já v té době.“ **
Majok Tulba dokázal z pekla neustálého strachu o život svůj i své rodiny uniknout a nyní žije v Austrálii se svou manželkou a dětmi a angažuje se v charitativní pomoci ve své zemi.
„Mám zvláštní zájem o blaho mladých lidí a žen, protože jsem viděl, jak moje sestry, tety a ženy v mé komunitě tolik trpěly. Mou vlast vnímám, že je stále místem, které potřebuje mnoho podpory.“ ***
Věřím, že objevování podobných příběhů je zásadní pro naše hlubší porozumění tomu, čím si tyto lidé a mnozí další prošli. Jejich zážitky jsou totiž tak odlišné od toho, co si my dokážeme představit, a přesto jsme tak často přesyceni předsudky, kritikou, nenávistí a opovržením, jenž se vytváří na základě informací z médií či nezkušených pohledů. Klíčové je vnímat jejich osobní příběhy z jejich perspektivy.
Neutvářejme si předsudky vůči uprchlíkům nebo cizincům obecně. Než budeme někoho soudit či pohlížet na něj s opovržením, měli bychom si nejprve vyslechnout jejich příběh, pokud je to jen trochu možné. Vždyť pro nás, kteří jsme vyrostli v bezpečí a hojnosti, je nepředstavitelné, co lidé z takto postižených zemí zažívají, podobně jako Juba v příběhu od Majoka Tulby.
Mrzí mě, že takovéto knihy nejsou více překládány do češtiny. Pokud znáte nějaká díla v češtině, která se zabývají podobnou tematikou, i když třeba pocházejí z úplně jiných zemí, budu vděčná za vaše doporučení!
Použité zdroje:
** Článek v online magazínu The Sydney Morning Herald a použitá fotografie: https://www.smh.com.au/entertainment/books/majok-tulba-you-cannot-take-life-for-granted-20180803-h13ixf.html ***rozhovor s Majokem Tulbou: https://www.penguin.com.au/qa/1923-majok-tulba-q-and-a
Comments