Rigoberta Menchú je výjimečnou osobností, která svojí statečností a oddaností boji za lidská práva zanechala trvalý odkaz. Její životní příběh nám připomíná důležitost boje za spravedlnost a důstojnost a ukazuje, jak jediný člověk může mít obrovský vliv na změnu společnosti a zachování kultury a identity svého národa.
V tomto článku se dozvíte některé zajímavosti z jejího života, které sdílela ve svém memoáru Já, Rigoberta Menchú, který jsem přečetla během Guatemalského měsíce.
Rané dětství a životní podmínky
Rigoberta Menchú se narodila 9. ledna 1959 v malé vesnici Uspantán v guatemalském departementu Quiché. Její rodina byla členy mayského kmene K'iche', a od útlého věku byla svědkem útlaku a chudoby, kterou Mayové v Guatemale zažívali. Její rodiče byli rolníky a žili v tradičním mayském způsobu života.
„Většina toho, co si pamatuji, je po tom, co mi bylo pět let. Čtyři měsíce jsme trávili v našem malém domě v horách a zbytek roku jsme museli jít dolů pracovat na kávových nebo bavlníkových plantážích na pobřeží. To byla většinou naše práce, a já jsem začala pracovat už jako velmi malá. Rozsáhlé pozemky, na kterých se pěstují tyto plodiny určené k prodeji do zahraničí, jsou vlastněny pouze několika málo bohatými rodinami. Pracovali jsme na těchto plantážích osm měsíců a v lednu jsme se vrátili zpět do hor, abychom zaseli naše plodiny. Tam, kde žijeme v horách - tedy tam, kde půda není úrodná - se kukuřice a fazole dá pěstovat jen sotva. Poté, co jsme zaseli naše plodiny, jsme se zase vrátili dolů na pobřeží dokud nebyl čas je sklízet, a pak jsme se vydali na cestu zpět. Ale kukuřice vždy rychle došla a my jsme se opět vrátili dolů, abychom vydělali nějaké peníze. Podle toho, co říkali mí rodiče, žili tímto tvrdým životem mnoho let a byli vždy chudí.“
Rigoberta Menchú: Já, Rigoberta Menchú, kapitola I „Rodina“
Zvyky a tradice Mayů - úcta k přírodě
I přes mnohé těžkosti a bezpráví, kterých byla Rigoberta svědkem od útlého věku, všechna její vyprávění jsou úzce spjata s nesmírnou úctou k přírodě a respektem k životu i k tradicím jejích předků.
Ve vesnici panuje obdivuhodná solidarita a žije se tam v přátelské komunitě. Sousedé se rozhodli, že část pole, na kterém má každý svůj díl, nechají do společných zásob, a starají se o něj všichni rovným dílem. Pokud některá rodina bude v problémech (budou nemocní nebo jiným způsobem přijdou o svou úrodu), bude jim darována úroda ze společných zásob a díky tomu také žádná rodina nepřijde o svou potravu darováním ze svých vlastních zásob.
Jejich úcta a respekt ke všemu živému je obdivuhodný. Zvířata pro maso se zabíjely pouze ve velice výjimečných situacích, jako je např. svatba. Divoká zvířata se nelovily. Aby vesničané ohlídali svou úrodu před škůdci, pokládali kolem svých polí pastičky. Chycená zvířata ale opět pouštěli do volné přírody. I když žili v téměř neustálém nedostatku, a použití chycených zvířat by bylo velmi snadné doplnění jejích stravy, tyto zvířata nikdy nepřijali.
Dokonce když vypukly boje a do jejich rukou se dostal voják z nepřátelské strany, pustili ho na svobodu, protože si příliš vážili života i jejich nepřítele.
„Všechna království, která existují na této Zemi, jsou spojená s člověkem. Člověk je součástí přírodního světa. Neexistuje jeden svět pro člověka a jeden pro zvířata, jsou součástí jednoho a vedou paralelní životy.“
Rigoberta Menchú: Já, Rigoberta Menchú: kapitola II „Nahual“
Boj za práva Mayů
Rigoberta Menchú začala bojovat za práva Mayů a proti sociální nespravedlnosti, kterou vnímala kolem sebe. Její aktivismus začal už když byla velmi mladá. Zapojila se do protestů proti nespravedlivým pracovním podmínkám na plantážích kávy, kde její rodina pracovala. Později se stala významnou postavou v hnutí za práva původního obyvatelstva Guatemaly.
„Okamžik, kdy jsem se naučila identifikovat naše nepřátele, byl pro mě velmi důležitý. Majitel půdy byl pro mě byl velkým nepřítelem a zlým člověkem. Voják byl také zločinným nepřítelem. A stejně tak jím byli všichni bohatí. Začali jsme poprvé používat termín „nepřátelé“, protože dříve jsme pojem nepřítele v naší kultuře neměli, dokud k nám nepřišli ti lidé, kteří nás chtěli vykořisťovat, utlačovat a diskriminovat. V naší komunitě jsme si všichni rovni. Všichni si musíme pomáhat a sdílet to málo, co mezi námi máme. Neexistuje žádný nadřazený a podřazený. Ale uvědomili jsme si, že v Guatemale existovalo něco nadřazeného a něco podřazeného a že my jsme byli ti podřazení. Ladinos* se chovali jako nadřazený národ. Zřejmě existovala doba, kdy nás ladinos považovali dokonce za zvířata, ne za lidi. To vše jsem si uvědomila.“
Rigoberta Menchú: Já, Rigoberta Menchú, kapitola XVII „Sebeobrana na vesnici“
*Ladinos: I přestože ladino na první pohled znamená osobu smíšeného původu nebo španělsky mluvícího Indiána, v tomto kontextu také naznačuje někoho, kdo reprezentuje systém, který utlačuje Indiány - nejprve za španělské vlády a poté za následující vlády brutálních vládnoucích oligarchů na pozemcích. (Z knihy „Já Rigoberta Menchú“: poznámka překladatele)
Boj za spravedlnost a útěk do exilu
Rigoberta se stala velmi důležitou osobou v bojích proti nespravedlnostem páchaných na jejích lidech. Naučila se organizovat svůj lid a vymýšlela pasti proti vojákům, vesnické hlídky a vymýšlela plány, jak rychle přemístit obyvatele do bezpečné zóny, v případě, že hlídka oznámí, že se blíží vojáci. Následně cestovala po horách a své zkušenosti předávala ostatním komunitám.
Odpor tvořený její rodinou se bohužel neobešel bez následků. Prakticky celá její rodina se stala hledanými osobami. Postupně ztratila svého otce, který zahynul během demonstrace; matku, kterou unesli a brutálně mučili a znásilňovali; a i svého bratra, který byl také mučen.
Když situace došla do bodu, kdy se Rigoberta nemohla nikde ukázat, protože jí hledalo vojsko a každého, kdo ji schoval u sebe doma nebo ji chránil, uvrhla do nebezpečí, přijala nabídku na útěk do exilu do Mexika. Zde začala pracovat s organizacemi bojujícími za lidská práva a stala se mezinárodním hlasem Mayů, kteří trpěli útlakem a násilím v Guatemale.
Nobelova cena za mír a mezinárodní uznání
Rigoberta byla za svůj statečný boj za lidská práva a mír v roce 1992 oceněna Nobelovou cenou za mír. Toto ocenění jí přineslo mezinárodní uznání a pozornost v boji za práva původního obyvatelstva a za spravedlnost v Guatemale. Stala se hlasem těch, kteří neměli možnost mluvit, a symbolizovala odhodlání a odvahu ve vedení tohoto boje.
Rigoberta Menchú i nadále pokračuje v práci na podpoře práv původního obyvatelstva a na udržení a ochraně kultury Mayů. Její životní příběh slouží jako inspirace pro mnoho lidí, kteří bojují za spravedlnost, lidská práva a uznání kulturní rozmanitosti.
Rigoberta nám připomíná, že boj za spravedlnost a lidská práva je nepřetržitým úkolem, který vyžaduje odvahu, vytrvalost a neochvějnou víru ve spravedlnost.
O knize
Kniha „Já, Rigoberta Menchú“, kterou vydala Elizabeth Burgos v roce 1984, má zajímavý původ. Vznikala během 7 dní v domově Elizabeth, kde společně s Rigobertou trávily celé dny, během nichž Rigoberta převyprávěla svůj životní příběh, tehdy ve svých 23 letech.
Co dělá tuto knihu neobvyklou, je fakt, že Rigoberta tehdy mluvila pouze svým rodným domorodým jazykem Mayů, a španělsky se naučila teprve několik let před tímto setkáním. To ovlivnilo styl knihy, která je napsána prostě a srozumitelně, bez složitých jazykových nebo literárních prvků. Editorka Burgos pak nahrávky přepsala do textu a vydala je pouze s minimálními editorskými úpravami.
Čtenář tak získává autentický pohled na život mladé Rigoberty i všechny hrůzné situace, které prožila.
Pokud se chcete s Rigobertou a některými jejími myšlenkami seznámit, moc doporučuji zhlédnout následující video na Youtube, ve kterém moc krásně mluví o svém životě a mayských tradicích. Video je ve španělštině, ale můžete si nastavit titulky s automatickým překladem do češtiny:
Pokud Vás zajímá život „novodobých domorodců“, doporučuji také zhlédnout film Ixcanul. Odehrává se v jiné době i v jiném kmeni než Rigobertina kniha, ale některá témata, zejména těžkost života a diskriminace mayských obyvatel, zůstávají stejná.