Četli jste někdy knihu od spisovatele, jehož identita byla neznámá?
Mě na mysl přichází celosvětově oslavovaná autorka série Harryho Pottera J.K. Rowling, která začala vydávat sérii o detektivovi Cormoranu Strikeovi pod pseudonymem Robert Galbraith. Ze začátku nikdo nevěděl, kdo pod tímto jménem stojí. Po nějaké době byla však skutečná identita autorky odhalena.
Jako knihu měsíce března od italského spisovatele/ky jsem si vybrala román Geniální přítelkyně, první díl z čtyřdílné série (přezdívané také jako Neapolská sága) od spisovatelky*, jejíž identita zůstává anonymní a která již mnoho let vydává knihy pod pseudonymem Elena Ferrante. Nejen, že je v současnosti řazena mezi nejdůležitější žijící italské autory, ale je populární i ve světě mimo její rodnou zemi, americký časopis Time ji dokonce v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa.
Stejně jako u knih o Cormoranu Strikovi, několik lidí se také pokusilo rozluštit hádanku jménem Elena Ferrante a zjistit identitu této ženy (nebo muže?). Všechny ženy, kterým byla identita této autorky přidělována, toto označení ale razantně odmítly. Tajemství tedy zůstává neodhaleno i po 30 letech (od vydání její první knihy) a po více než 10 vydaných knihách. Autorka poskytla několik rozhovorů po e-mailu, v kterých se své anonymity zastává.
"Jakmile jsem jednou věděla, že moje hotová kniha se dostane do světa beze mě, jakmile jsem věděla, že kromě této knihy se ze mě nic konkrétního, fyzického nikdy neobjeví - jako by kniha byla malý pes a já jeho páníček - ukázalo mi to něco nového o psaní. Cítila jsem, jako bych slova vypustila ze sebe."
Někteří fanoušci Ferrante tvrdí, že čtenáři mají právo znát identitu autorky a že bez informace, jaká osoba dílo napsala, není dílo kompletní. Jiní se naopak spisovatelky zastávají a tvrdí, že umělecké dílo (ať už se jedná o knihu nebo jakékoliv jiné umění) musí stát samo za sebe, bez ohledu na to, kdo ho vytvořil. Napište mi, jaký je Váš názor.
Osudový příběh o přátelství, touze po lepším životě a boji s vlastními démony.
Příběh knihy se odehrává v poválečné Neapoli, konkrétně v jedné z nejchudších čtvrtí, kde nacházíme hlavní hrdinky příběhu Lilu a Lenú - dvě vyrůstající malé holky, které společně sní o lepším životě a snaží se uniknout z nehostinného prostředí plného chudoby a násilí.
Na děj pohlížíme očima Lenú, která téměř vždy vzhlíží ke své kamarádce, k její odvaze a výjimečné inteligenci a snaží se jí vyrovnat. V závěru knihy mi zabušilo srdce, když naopak Lila svou společnici pojmenovala slovy "má geniální přítelkyně" a my se dozvídáme, že obdiv byl vždy oboustranný.
Jejich přátelství, které tvoří páteř tohoto příběhu, je ale plné rivality a vzájemného soutěžení. Navzdory tomu, že se mají rády, že si pomáhají a sdílejí svá tajemství, je vždy přítomen pocit konkurence a obě se snaží předčit tu druhou.
Mám pocit, že přátelství mezi dvěma vyrůstajícími dívkami není nic snadného, ať už se nacházíte v jakémkoliv prostředí. Když jsem já byla ve věku těchto hrdinek, také jsem měla nejlepší kamarádku - spolužačku, s kterou jsme vše dělaly společně. A i naše přátelství mělo stíny. U mě a mé kamarádky to často byly stíny závisti a žárlivosti - vlastně ty stejné, které pohlcovalo přátelství našich knižních hrdinek.
Dlouho jsem věřila, že kvůli tomu naše přátelství nebylo opravdové, ale falešné. Že jsme prostě nebyly skutečné nejlepší kamarádky. Po přečtení této knihy si ale nemohu pomoct přemýšlet nad tím, zda to zkrátka není přirozenou součástí kamarádství dvou mladých holek.
Ať už je to jakkoliv, Lile a Lenú to minimálně určitě pomohlo posouvat hranice reality, které jim nastavila jejich čtvrť, jejich rodiče a celá společnost. Dokázaly to? Našly způsob jak zbohatnout a dostaly se odtamtud? To zatím nevím, odpověď čeká v dalších dílech této čtyřdílné série, v kterých určitě budu dále pokračovat a moc se na ně těším.
Co myslíte Vy, existuje opravdové, čisté přátelství mezi mladými dívkami bez závisti a rivality? A pro mužskou část čtenářů: prozraďte mi, mají to kluci jinak?
Podle knižní série byl natočen také výborný a úspěšný seriál stejného jména, který je dostupný na HBO. Pokud nemáte chuť číst knihy, velice doporučuji místo toho právě tento seriál. Je bravurně natočený, věrně zachovává děj knih a herecké obsazení je naprosto fantastické. Pro ty z vás, kteří se chtějí ponořit do opravdové atmosféry, doporučuji pustit si seriál s titulky. Italské nářečí, které se v něm používá, dodává už tak úžasnému zážitku ještě větší autentičnost.
Fotografie dvou dívek výše je právě z tohoto seriálu.
Pokud si i vy chcete odškrtnout italský bod v čtenářské výzvě, zde pro vás mám seznam několika italských autorů a autorek, u kterých se můžete nechat inspirovat.
Začneme klasiky: Umberto Eco je nejen u nás notoricky známé jméno. Na začátku italské výzvy jsem se hecla a po mnoha letech ohrnování nosu (jak to často s knihami povinné četby bývá) jsem se pustila do jeho románu Jméno růže. Je to pomalé čtení, proto jsem toto oslavované dílo prozatím odložila, ale příběh mě zaujal a ještě se k němu vrátím.
O Dantu Alighierim a jeho Božské komedii se snad každý z nás učil ve škole, kdo si ale opravdu troufl a přečetl si to? Já se přiznávám, že to je na mě příliš tvrdý oříšek, i když po přečtení knihy Inferno od Dana Browna jsem byla chvíli nadchnuta.
Věřím ale, že Dekameron od dalšího vrcholného středověkého básníka Giovanni Boccaccia si našel nemálo zvědavých čtenářů ;-)
A přestože byl Mario Puzo Američan (s italskými kořeny), nemůžu nezmínit jeho kultovní sérii Kmotr o italské mafii v USA, která je oslavovaná nejen v literatuře, ale především i v kinematografii - snímek je považován za jeden z nejlepších filmů všech dob.
Přesuneme se k současnějším autorům. Jeden přítel mi doporučil knihu Baron na stromě od spisovatele Italo Calvino a také nezapomenu zmínit Paola Cognetti, jehož kniha Osm hor v posledních letech docela letí.
Itálie má samozřejmě i výborné ženské spisovatelky, kromě Eleny Ferrante (o které ale nevíme s jistotou, zda je to opravdu žena), mě také zaujala Donatella di Pietrantonio a její Navrátilka.
Další zajímavou autorkou je Adriana Trigiani, což je sice Američanka, ale je dcerou italských přistěhovalců a zabývá se především italskými tématy. Obuvníkova žena je prý jedna z jejích nejlepších knih.
Doufám, že si vyberete, a posílejte mi, jak se vám vaše přečtené knihy líbily.
Tímto s radostí oznamuji, že v dubnu se můžete těšit na články o Japonsku a zde na facebooku můžete v komentářích hlasovat, který stát se v květnu stane první africkou zemí naší výzvy.
*O autorce Eleně Ferrante sice mluvím jako o ženě, nicméně není vyloučené, že se za tímto pseudonymem skrývá muž, případně i více osob.